pondělí 26. května 2014

První cyklo report aneb začátek sezony ve znamení časovek DP!!

Již v zimě jsem naznačoval, že letos se hodlám naplno věnovat kolu. Spousta lidi se ptá proč už neběhám a nelampionuju, co se stalo atd. Mám pro to hned více důvodů. Jednak už mě nebavilo to věčné běhaní po lese (nesnáším totiž smrad jehličí :-D ). Dál chci sám sobě a pár lidem dokázat, že člověk může dělat téměř každý sport na velmi vysoké úrovni. Hlavním důvodem je, že mě to prostě baví a začínám být na kolu jednoduše závislý a momentálně si užívám každou chvilku strávenou na silničce. 

Sezóna obvykle začala sérií časovek Dobrušského poháru, které jsou pouhým rozjezdem kolotoče závodů. Do těchto časovek jsem šel z plného tréninku, bez výrazných ambic, ale zároveň plný očekávání zda se projeví hodiny strávené na kole v základním období. 
První z nich Memoriál Jana Lamicha se konala již 13. dubna. Jednalo se o "Prolog" seriálu dlouhý 10 km, převážně po rovině s minimálním převýšením. Bylo jasné, že při tak krátké časovce člověk chtě nechtě půjde daleko za svůj limit. Když k tomu připočtu mírný protivítr a počasí pod psa, tak jsem byl s rychlostním průměrem přes 36 km/h, časem 16:41, 6. místem v mužích a odstupem 1:57 na absolutního vítěze Martina Kateru celkem spokojený. 

Memoriál Jana Lamicha
Cílová rovina dlouhá 600 m proti větru, na konci jsem už opravdu viděl jen světlo na konci tunelu.
Druhá časovka byla na programu o měsíc později a konala se Semechnicích. Trasu ze Semechnic dlouhou 21 km s otočkou v Solnici jsem velmi dobře znal. V zimě při klasickém šounění rovin jsem ji absolvoval i několikrát týdně. Nikdy jsem ji však nejel na "na plný kule". Navíc tu byl strašák se jménem vítr a mírné táhlé "minikopce". Myslím, že průběh nejlépe vystihuje komentář v treninkáči :

"Ze začáatku, jsem se cítil trochu ztuhle a nic moc se mi nejelo, ale po otočce už jsem si to dával parádně, nakonec 33:26, 4. místo v mužích, dostal jsem naloženo mrtě přes 2 min, pár dobrých skalpu bylo. Porazil jsem Haufíka o 4 sec!!. Formička jde furt nahoru uvidíme dal až přijdou kopce. Pak vyjeti 1h dom."

Profil trati a tepy při časovce v Semechnici.
Soustředění na startu, ti bystřejší jistě pochytili podstatnou změnu.
Protože, jsem spěchal na fotbalový zápas Spatičky se Sigmou do Prahy, upaloval jsem hned po dojetí do cíle domů. Vynechal jsem tak vyhlášení vítězů, kde jsem byl prý vyhlášen na 3. místě, nicméně později se ukázalo, že pořadatelé zapomněli do výsledků dát nově příchozí do DP. Hold kapříci asi nedopluli. I tak konečné 4. místo v mužích bylo celkem fajn.

Tady jsem měl a neměl stát, hold si musím ještě počkat.
Poslední, ale velmi důležitou časovkou byla časovka z Kvasin na Luisino. Znalci místního kraje tuší, že se jedná o časovku stále do kopce. Tahle časovka do vrchu byla takovým prvním opravdovým testem, jelikož byla měsíc před prvním vrcholem sezony a hlavně se jednalo o první možnost ukázat se v kopcích. Trať byla dlouhá 19 km s převýšením 520 m, se závěrečným 2,5 km stoupáním na Luisino, s průměrným sklonem okolo 7%. Znovu se s vámi podělím o komentář z tréninkového deníku:

"Pocity děs běs, měl jsem těžké nohy už ve Skuhrově. Měl jsem pocit, že jedu jak slimák s budkou na zádech. Sice jsem se furt snažil jet až k Orlici velkou placku, ale děsně jsem se trápil. Od Orlice na Luisino už jsem jsem si fakt dával, snažil se nevstávat ze sedla a jet stálé tempo až nahoru. Od staré cesty jsem myslel, že se pobliju!! Suma sumárum trápeníčko, darda od vítěze 3:47, čas 41:43 a 6. místo ujde...z loňska zlepšeni o 3 min. Kdoví jak velký podíl na tom má podíl Eliška oproti Fortu."

Profil časovky na Luisino s mezičasem závěrečného stoupání.
Z komentu toho moc pozitivního není. Trochu mě uklidnil táta, který s ledovým klidem prohlásil, že časovka, kdy se cítíš dobře = nejel naplno. Každopádně před ním smekám v jeho letech (ročník 1946) už se na kolo budu jen dívat. Hold si zaslouží i Skuhrovští lyžaři, kteří to každoročně absolvují na horských kolech a já se třesu abych od nich nedostal nakladačku. Málem bych zapomněl na největšího rivala na startu, první ženu v cíli Moniku Simonovou. Ta se pyšní letošním titulem Mistryně světa amatérů v časovce. Hodně chlapů je schopná porazit. Ještě v loňském roce jsem patřil mezi ně! Nejvíc mě dostalo, když jsme se vraceli domů autem v mrtě chcanci a ona jela na kole domů (Česká Třebová).

Asi 3 metry před cílem, totálně v kytkách.
Tohle vše bylo! Co bude? Brzy již následují závody s hromadným startem. Už se na to celkem těším. Docela mi chybí stres spojeny s formováním v balíku čí hlasité řazení masy lidí. Přemýšlím o účasti na horské časovce ze Šumperka na Skřítek příští týden, ale to bude ještě celé o počasí. Určitě pojedu další závody DP. Hromadný závod z Dobrušky na Masarykovu chatu, další z testů v kopcích. Vrchol jarního bloku bude Rapušák, maraton dlouhý 130 km, ale na to musím ještě trochu vyladit formičku!

2 komentáře:

  1. Pekne pekne, jen tak dal...jen myslim, ze jeden poradnej zavod ti da vic nez 10 casovek

    OdpovědětVymazat
  2. jasny ja nejsem zadny dobry casovkar, jsem spis na delsi kopcovity zavody. V lete casovky az na vyjimky skonci. Chtel bych jet Krusnoton, Beskydy a pak u nas Grand Prix Kralovehradeckeho kraje to je 110 km pres Orlicke hory ;-)

    OdpovědětVymazat